Příběh
Zde budeme postupně zveřejňovat krátké úryvky něčeho, čemu můžeme říkat příběh, i když vlastně o žádný příběh nejde. Ke kadžé etapě vystavíme jeden text.
1. etapa
Válkou to obvykle končí. Myslím teď skutečně velkou válkou, pořádnou, kde se bojuje doslova na život a na smrt, válkou, ve které z povrchu země mizí celé národy a státy, takovou, po které už nebude nikdy nic jako dřív. Hlavně na smrt - a je to smrt tisíců a miliónů lidských bytostí, osudů, plánů, velkých a malých tužeb, smrt nenávistí a problémů, smrt celých kultur. Mám na mysli takovou válku, po které nezůstane skoro vůbec nic. Zničující, celosvětovou válku, která zničí budoucnost, přítomnost a vlastně i minulost, válku, která srovná lidskou civilizaci se zemí.
My ale válkou neskončíme, právě naopak. Pro nás bude tahle událost, kterou končí většina příběhů o lidstvu, vlastně teprve začátkem. Přestože naše válka bude strašná, plná utrpení, zmaru a smrti, touha žít bude větší a tak, po měsících a možná letech umírání, ničení a katastrof přijde den, kdy tohle peklo skončí, den, kdy z děr na okraji toho, čemu
se kdysi říkalo svět vylezou zubožení, ale žijící lidé. Nebude jich mnoho, kteří přežili armagedon. Desítky, stovky, možná tisíce na celé planetě? Navzájem o sobě neví a přesto tuší, že to budou právě oni, kdo buď zemře tváří v tvář drsnému prostředí a nebo zvítězí a bude stát na počátku nového lidstva.
Vy budete jedněmi z nich. Kdo ví, jak se vám podařilo přežít jaderné běsnění, které se rozpoutalo na povrchu země. Možná patříte mezi lidi žijící v dalekých polárních krajích, mezi takové, kteří se nacházeli hluboko v dolech nebo vojenských krytech, lidi, kteří řídili vojenské ponork na dně oceánů nebo ti, kteří dokázali obětovat tisíce jiných proto, aby přežili sami. Nehledejte žádnou spravedlnost v tom, komu bylo dáno přežít - stejně jako dřív jde o lidi různých povah a charakterů.
Dobrá, dnes tedy tihle lidé vylézají ze svých úkrytů a ví, že jistá je jen jediná věc: nic už nebude jako dřív. Civilizace zmizela, země je spálená a zamořená jedovatými látkami, neviditelným zářením, které může zabít během několika desítek minut, plná nebezpečí a nevlídná v každém detailu. Lesy shořely, celé státy se proměnily ve zuhelnatělé pustiny, moře je otrávené a plné radioaktivního prachu, nikdo neví, zda ještě vůbec existují živé rostliny. Stejně jako lidé, zahynula většina zvířat a těch pár, co ještě přežívá, umírá oslepených zářením nebo marně hledajících potravu na spálené zemi. Člověk může krajinou putovat týdny a nenarazí přitom na nic jiného než seškvařené trosky, sklovitou vrstvu přetavené země a pustinu.
Slunce se ukrývá za vrstvou prachu a kouře z trosek, které ještě dohořívají, hvězdy v noci nejsou vidět vůbec. Déšť, který padá z těžkých mraků je černý a jedovatý, svět se zahalil do chladu, protože sluneční paprsky nedosvítí až sem dolů, k zemi.
Jsou snad i místa, která byla zasažena méně, krajiny, kde ještě pořád v lesích stojí živé stromy a voda v potocích se dá pít bez filtrování. Místa, kde člověk může spatřit skutečnou barvu slunce místo zarudlého kotouče za vrstvou prachu. Ale možná také ne. Neexistuje způsob, jak se dozvědět, zda je to pravda. Tedy kromě jediného - dojít pěšky či s pomocí těch málo zbytků techniky, které jsou k dispozici tam, kde čeká nový ráj.
Po cestě vykopat ze země zásoby, které zbyly po zmizelém lidstvu, z trosek domů vybrat to, co má smysl k přežití, obstarat si alespoň minimu jídla pro další cestu. Věci mění svůj význam - k ničemu nejsou peníze, zlato či umělecká díla. Nejdůležitější je teď jídlo, zbraně, náboje apalivo. A tak dozimetry, které dřív než člověk odhalí, kde záření
překračuje únosnou mez. Možná někde ještě stojí auta, která jsou schopná jízdy po rozdrásaných silnicích, sklady plné konzerv a trvanlivých potravin, elektrárny, které dokáží vyrobit proud tolik potřebný pro topení a svícení.
Umlkly stroje, zpřetrhala se vedení, zanikl internet a v éteru je slyšet jen nekonečné praskání a šum vyvolaný radioaktivitou. Ale někde přece musí žít další lidé! Sám je člověk ztracen. Může přežívat dny, týdny, možná i roky, ale nedokáže nikdy vybudovat to, co se nazývá civilizací. Bez přítomnosti ostatních je navždy ztracen.
Malé skupiny lidí se potkávají a ze začátku jim trvá, než pochopí, že s civilizací zanikl také řád, pravidla a samotná morálka. Není nikdo, kdo by potrestal provinilce a násilí se tak nejprve pomalu a potom stále rychleji šíří, až je z něj lavina, která odděluje člověka od člověka - a jako by nestačilo, že lidé způsobili tu největší katastrofu, bojí se najednou i ti, kteří přežili, jeden druhého víc než toho, co zbylo z kdysi vlídné přírody. Vznikají tlupy s tvrdými vůdci, trestajícími neposlušnost smrtí, bandy, které drancují a vraždí, kanibalské kmeny, které starost o potravu řeší pojídáním jiných lidí.
Stále ale existují lidé, kteří věří v budoucnost. Hledají místo, kde přežijí a vybudují novou civilizaci, která dostane příležitost se poučit. Ten, kdo je najde, má ještě pořád šanci!